jako by nevážil skoro nic.
„To je zvláštní,“ řekla opice. „Že plave na vodě labuť, tomu rozumím. Labuť je lehká a má peří, které ji pěkně nadnáší. Ale hroch? Vždyť je strašně těžký!“ „Je to podivné,“ souhlasil pakůň.
„Uděláme pokus,“ řekla opice. „Hodíme do vody tenhle kámen. Je těžší než labuť, ale určitě neváží tolik jako hroch. Když mi pomůžeš, tak ho uzvedneme...“
„To je hračka!“ prohlásil pakůň. Strčil do kamene, a ten spadl do vody. Chvíli hleděli na vodu. „Vidíš? Nevyplaval,“ povídá opice.
„Zato hroch vyplaval!“ zvolal pakůň rozhořčeně a ukázal na hrocha, který před chvílí žuchnul do vody a teď se převaloval ve vlnách a šťastně přitom funěl.
„Vidím, že hroch vyplaval,“ opakovala zamyšleně opice. „Už to mám!“ zvolala. „Ve vodě musí existovat něco, co hrocha nadnáší!“
„To nejspíš,“ namítl pakůň, „ale proč to nadnáší hrocha, a kámen ne?“
Na to opice nedovedla odpovědět. Mlčela a drbala se na bradě. Kolem nich ve vlnách vesele prosvištěl hroch, jako by měl pod ocasem torpédo. Opice vstala a chodila sem a tam po břehu.
„Kámen... těžký... hroch... plave... listí... lehké...“ mumlala si.... „Už to mám! Uděláme pokus! Necháme hrocha sníst kámen a uvidíme, jestli potom ještě bude plavat na hladině!“
„To by od nás nebylo pěkné,“ zamyslil se pakůň. „Hroch by se mohl ve vodě utopit.“
„Tak přivážeme k hrochovi provaz, a když nezvládne vyplavat sám, vytáhneme ho na břeh my,“ řekla opice. 
Tjadá! Pakoně a opici zasáhla vodní sprška. To kolem nich prosvištěl hroch, až voda stříkala.
„Hele, hrochu,“ povídá opice, „chceme s tebou udělat pokus. Potřebujeme ale, abys spolknul tenhle šutr. Když to vyjde, staneš se experimentátorem, možná i mučedníkem na poli vědy.“