Na začátku

„Kdo si, sakra, myslíte, že jste?“

Prásk!

Starý pán bouchl pěstí do stolu.

Hlasitý hovor v hospodě U Devíti draků a jedné ovce ustal. V nastalém tichu se štamgasti otáčeli – chtěli vědět, co bude dál.

Dojde snad k násilí? Nedojde.
Bude legrace? Určitě bude.
Výbuchy strejdy Petra vždycky předznamenávaly nějaký zábavný proslov.
Tentokrát se zaměřil na George Novaka, který seděl sám u stolu uprostřed hlavní místnosti.
Strejdu přimělo vstát a pronést řeč, když zaslechl, co George odpověděl muži od vedlejšího stolu na úplně jednoduchou otázku.

Ten se ho totiž zeptal: „Co vás přivádí do Prahy?“
A George odpověděl: „Chci pátrat po svých českých kořenech. Mí předci se do Států vystěhovali koncem devatenáctého století. Jsem první z rodiny, kdo sem přijel. Teď hledám vzdálené bratrance a sestřenice a hroby, záznamy a fotky.“

Strejda Petr vstal, podíval se na George a ještě to zopakoval: „Kdo si, sakra, myslíte, že jste?“

George ani nestačil odpovědět, a strejda Petr se do toho obul jako žalobce u soudu. „Já z vás Čechoameričanů vyletím z kůže! No vážně! Tak vaši předkové to tu zabalili před víc jak sto lety, opustili domov a vlast a vydali se do Ameriky, té báječné země neomezených možností. Půda zadarmo, vlastně všechno zadarmo. A teď… teď si to sem přihasíte a hledáte si nějaké kořeny, jako by se tady po dobu nepřítomnosti těch vašich příbuzných vůbec nic nestalo. Pcháá!“

Strejda Petr se pořádně nadechl a bušením do stolu svá slova podtrhával: „Tak… já… vám… teda… povím, že když byli ti vaši pryč… tak my jsme tu pořád jen neslavili a netancovali polku… Ani náhodou! My tu totiž měli peklo!… Zmatek nad zmatek… První světovou… Španělskou chřipku a krizi… Druhou světovou… Nacisty… a jako by to nestačilo, tak přišli Rusáci a nakonec to tu schramstli komunisti.
A teď… pozor!… teď se nám sem ještě ke všemu hrne tahleta demokracie!
My znali snad jen utrpení, zkázu, útisk, bídu a slzy.
Jen Bůh ví, co nás ještě čeká!“

Strejda Petr se rukama opřel o stůl a pořádně se na George zamračil.

Prásk! Ještě jednou bouchnul pěstí.

„Tak poslouchejte, ať je vám to jasný!
Málem jsme to nepřežili. Trpěli jsme… hladověli a krváceli… umírali jsme znovu a znovu.
Málem už jsme tu ani nebyli, abyste sem mohli jezdit na čumendu.“

Strejda Petr se obrátil na štamgasty. „Mám pravdu? Tak mám, nebo nemám?“

Potlesk a jásot a pak ticho. Všichni čekali, jak ten výlev bude pokračovat. Věděli, že na tom výbuchu strejdy Petra něco je. Ale taky jim bylo jasné, že je dobrák od kosti a už za chvíli se uklidní.

Teď pohodil hlavou a tvář se mu zkroutila pořádným smíchem. „Tak… a jde o to… jde prostě o to, že kdybysme my ostatní nebyli troubové, kdybysme měli aspoň špetku rozumu, tak bysme s těmi vašimi lidmi šli taky. Jen si to představte! Slavná Česká texaská republika! Co byste tomu řekl?“

Dav jásal. Výborně! Je to tak!

Strejda Petr jel dál, ale už mluvil klidně a laskavě. 
„Ale… koukněte na to: pořád jsme tady. A dneska jste tu i vy.
To bylo tenkrát a teď je teď.
I tak nás moc těší, že jste přijel.
Buďte pěkně vítán doma!
Čech je prostě Čech, ať se děje cokoliv. Zaplatím vám piva, co se jich do vás vejde!“

Jásot, smích, potlesk.

Strejda Petr se ještě zasmál, sedl si k Georgeovi, položil mu ruku kolem ramen, přitáhl si ho k sobě a dal mu pusu na tvář. „Buďte vítán doma!“
Přihlížející se smáli dál, hulákali a tleskali. Pak všichni vstali a pozvedli půllitry, aby připili na sounáležitost se strejdou Petrem i Georgem.

Pak se štamgasti dál věnovali svému pivu a rozhovorům. U Devíti draků a jedné ovce už to zase vypadalo normálně. Nuda tam nebyla nikdy, zvlášť ne za přítomnosti strejdy Petra.
Když se do toho pustil, tak to sice byla krutá pravda, ale i tak to bez ohledu na krutou pravdivost vyřčeného pokaždé zakončil optimisticky: „Pravdu nejradši s medem. Tak je to nejlepší.“

Jeho dobří známí tvrdili, že kdyby se tam zjevil sám ďábel, strejda Petr by z něj určitě strach neměl a pustil by se do něho; a nakonec by se začal smát, pověděl by mu vtip a zaplatil za něho pivo.