Ukázka: Temný pán

 |  Ukázky z knih

Pád
Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!"
Pád se mu zdál nekonečný. Bylo to, jako by z něj
odletovaly kousky, jako by se za letu měnil v něco jiného.

 

Po dlouhém době jeho výkřiky vzteku a strachu ztichly
a on se propadl do jakéhosi spánku. Všechny pocity zmi-
zely a on tiše padal obrovskou prázdnou nicotou, snad
celou věčnost. Pak náhle
   PRÁ-ÁÁSK!
   Bolest, strašná bolest... Ta pomalu ustoupila a on se
přerývaně nadechl. Rozkašlal se a vyplivl chuchvalec čer-
ného hlenu. Díval se, jak se z hlenu vytvořila loužička
lesklého černého oleje. Chvíli ležel a jen dýchal.
   Země se mu zdála tvrdá, jako nějaký štěrk. Nebyl se
skoro schopen pohnout. Nedokázal přemýšlet a cítil se
slabý a neklidný. Nebe nad ním bylo modré, bolestně
modré. Nenáviděl modré nebe a sluneční světlo.
   Potřeboval pomoc. Zavolal na svého pobočníka Gar-
gona Strašlivého, Drtitele údů, ale z hrdla mu nevyšel ani
hlásek. Zkusil to ještě jednou.
   „Gaa... Gargon ke mně!" zkusil zahulákat nejvelitel-
štějším tónem, ale z hrdla mu vyšlo jen jakési zakvičení,
vysoké a chlapecké. Kde je ten temný, rázný tón, který
vysílal jeho Legie děsu do krvavých válek a k nemilosrd-
nému drancování?
   Zkusil to znova, ale zase mu z toho vyšlo jen zakviče-
ní. Zasténal a pokusil se zvednout hlavu, ale nedokázal
to. Napadlo ho, jestli mu jeho Přilbice pekelných hord
zase nesklouzla – když neseděla úplně přesně, občas ho
nepříjemně dřela na krku.
   Zvedl ruku k hlavě, ale přilbice tam nebyla vůbec. Také
necítil žádné rohy ani hrbolky kostí, jen něco, co vypadalo
jako kštice snad hnědých vlasů na dost malé hlavě. A jeho
zuby! Taky se mu zdály divné – tohle přece nebyly jeho
tesáky ani zažloutlé kly budící hrůzu a strach. Místo toho
se mu zdálo, jako by měl malou lidskou hlavu, takovou,
jaké obvykle napichoval na kovové špice nad Branou zkázy,
nebo jaké Gargon nosil zavěšené na opasku.
   Co se to děje a kde je Gargon?
   A ještě něco jiného tu nehrálo. Příliš mnoho ostrého
slunečního světla obvykle jeho nemrtvé tělo smažilo
jako vejce na pánvi, ale teď žádné spáleniny necítil. A co
víc, nebe se mu dokonce zdálo skoro krásné. Bílé mraky
zvolna pluly po jasně modré báni nebe a na stromech
radostně zpívali ptáci. Slunce ho příjemně hřálo a jeho se
zmocnil pocit... hmmmm, co to může být, něco takového
necítil už celou věčnost... ano, zmocnil se ho pocit klidu!
Opravdu, je to tak. Pocítil klid. Jak je to možné? Celé roky
se pokoušel zdokonalit kouzlo, které by nebe pokrylo
chmurnými černými výpary, ale teď mu ta jasná modř
nějak nevadila.
   Znova jím projela bolest. To je lepší, pomyslel si. Ne-
chtěl být klidný. Něco takového by prostě cítit neměl.
Koneckonců, musí přece myslet na svou pověst....
   S velkou námahou dokázal trochu otočit hlavu a od-
vrátit oči od nebe. Po své levici uviděl nízkou budovu
z nudného šedého kamene, přikrčenou a nehezkou. Vý-
borně. Aspoň že tu někdo vytváří ošklivé věci. Možná to
je skřetí styl. Na ošklivé věci jsou skřeti odborníci.
   Nad budovou byla vztyčená nějaká cedule a na ní
runy v neznámém jazyce. K svému překvapení zjistil, že
je dokáže přečíst. „Obchodní dům Saveco", psalo se tam.
Obchod. Tak to na skřety nevypadá. Ti radši drancují
než nakupují. A Saveco – to bude možná místní vládce.
Saveco Nemilosrdný, Postrach nepřátel nebo tak něco?
Ale nějak se mu to nezdálo.
   Podíval se na opačnou stranu. To, co uviděl tam, mu
přišlo ještě divnější. Na slunci se lesklo několik řad ko-
vových krabic podivného tvaru: Měly nejrůznější barvy
a do boků měly vsazené skleněné desky. Spočívaly na
čtyřech kolech, tlustě obalených nějakou černou prysky-
řicí – vypadala jako ztvrdlé hleny Obřích pavoukovců ze
Skorpula. Jedna z krabic najednou oživla a odrachotila
s příšerným rámusem, připomínajícím ječivý kašel draka
těsně předtím, než vychrlí ohnivý dech.
   Pokusil se podmanit si ji. Jestli je to tvor Zla, měl by se
instinktivně podrobit jeho velení. „Zvíře z oceli a hlenu -
velím ti jménem Temného pána a mocí Devíti pekel!"
   Ale jeho hlas zněl jen jako hašteřivý kvikot. Kovová
krabice odběhla, jako by vůbec nic neřekl. Pak si uvnitř
povšiml bytosti, která vypadala jako lidská žena a vyhlí-
žela ven těmi skleněnými deskami. No jistě! Je to nějaký
kočár bez koní, a ta žena musí být skutečně mocná čaro-
dějka, když něco takového ovládá. Čarodějné schopnosti
smrtelníků začínají být důmyslnější a mocnější. Bude si
na ně muset dát lepší pozor.
   Pak uslyšel hlas – podle zvuku zase lidský – jak křičí:
„Hej, není ti nic, chlapče?"
   To ho zaujalo. Krev malého kluka by mu dodala sílu.
Rozhlédl se po tom dítěti, o kterém mluvili, ale nikoho
takového neviděl. Jen dva muže v podivných tmavomod-
rých uniformách a přilbách, kteří k němu běželi. Působili
jako typická dvojice tupých, nevědomých lidských vojá-
ků; jejich uniformy ovšem nevypadaly moc vhodné pro
válku a jejich přilby by nezadržely ani útok sekerou nebo
mečem, tím méně skřetí kopí nebo šíp orka.
   Pokusil se šíleně zasmát a říct těm dvěma, ať prchají,
pokud nechtějí být rozsekání na padrť, ale z hrdla mu
vyšlo jen zakašlání. Neúspěšně se pokusil posadit. Byl
pořád ještě příliš slabý. Lidští vojáci se zastavili nad ním.
   Jeho život přece nemůže skončit takhle – tím, že bude
jen bezmocně ležet a čekat, až ho zabijí dva obyčejní lidé!
Ale pak se stalo něco divného: jeden z vojáků se k němu
sklonil a podepřel mu hlavu. Snaží se mu pomoct?
   „Radši zavolej sanitku, Berte."
   Ten, který promluvil, se naklonil blíž a prohlížel si
ho. (Hloupý člověk. Copak si neuvědomuje, s kým má
co do činění?) Okamžitě se pokusil rozervat mu hrdlo
ocelovými drápy svých Rukavic neodvratného zničení, ale
nebylo to k ničemu, prostě neměl dost síly. Pak si všiml,
že nemá vůbec žádné rukavice, natož ocelové. Ruce měl
růžové, bledé, buclaté, s úhlednými malými nehty, jako
by byl nějaký ubohý lidský kluk! Těma rukama by nero-
zerval hrdlo ani kryse, natož plně vzrostlému lidskému
bojovníkovi. V zoufalství zasténal.
   Ten druhý člověk zašeptal něco do malé černé krabičky
zavěšené zpředu na uniformě. Černá krabička zapraskala
a odpověděla mu! Asi tam má zajatého nějakého skřítka
nebo malého démona, který dělá, co mu přikáže. Na to je
ale potřeba dost mocná magie. Možná jsou víc než oby-
čejní lidští vojáci. Nebo, a to je pravděpodobnější, slouží
mocnému lidskému králi, možná dokonce samotnému
Bílému čaroději Hasdrubanovi Křišťálovému. Hmm, bude
na to muset pamatovat.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:

Ministerstvo kultury ČR
Statutární město Brno
Adresa

LiStOVáNí s.r.o.
Fibichova 154, 43902 Cítoliby
Nahoru
Nahoru