Skip to main content

Ukázka: Žhavý měsíc

 |  Ukázky z knih

Věděl, co se bude dít. Pochopil to, jakmile ji uviděl. Když mu padla do oka, zapomněl na všechny dojmy z návratu na Chaco a pohnutá shledání s blízkými. Araceli měla černé vlasy s rovnou ofinkou, dlouhé a pevné, dokonale rámující úzký obličej jako obraz italského mistra. Zpod čela jí čněly temné, třpytivé oči, poněkud malátné, ale bystré.

Měla dlouhé nohy, byla štíhlá a její bílou blůzu napínala čerstvá ňadérka, za která se trochu styděla a zároveň si je pyšně nesla. Ramiro se na ni zahleděl a vytušil, že něco neskončí dobře. Araceli měla sotva více než třináct let. Při večeři se mnohokrát potkali očima. Ramiro vyprávěl o uplynulých časech, o svých studiích ve Francii, o sňatku, o rozvodu, o všem. Vyprávěl jako člověk, kterého ostatní pokládají za dobrodruha, neboť žil daleko, a vyprávěl a jako zralý muž, který se vrátil se do vlasti po osmi létech a je mu právě dvaatřicet. Vyprávěl a cítil, že ho po celý večer troufale pozoruje ta krásná Araceli, dcera stárnoucího venkovského lékaře, který se kdysi přátelil s jeho otcem a naléhavě pozval Ramira k sobě do Fontany, dvacet kilometrů od Resistencie. Dusný vzduch se nerozhýbal ani za hodinu, když večeři zalévali córdobským vínem, nasládlým jako vůně lesních orchidejí, které oplétaly starý lapačový strom na konci zahrady.Bůhví kdy přesně dostal strach, ale dost možná v okamžiku, když dopil druhou kávu - noc zalehla krajinu s posledními áriemi cikád, chtěl vstát, natáhl nohy a pod stolem se Aracelina chladná, nahá chodidla dotkla jeho kotníku - skoro náhodou, ale možná úmyslně.

Potom se od stolu vydali do sadu, protože bylo úmorné horko, a Ramiro k ní nadobro připoutal svůj zrak. Ona kotvila očima v něm už dlouho a zůstávala klidná. On ne. Se sklenkami v prstech kráčeli za lékařem, již značně opilým, a jeho chotí Carmen, která neustále mluvila. Ostatní děti už šly spát a bylo nezvyklé - řekla matka - že Araceli je ještě v tuto dobu vzhůru. Otec odpověděl, že děti rostou. Araceli se ohlédla, jako by cosi sledovala přes rameno, a Ramiro si domyslel, že takto mu chce dívka ukázat svůj hezký úsměv.

V zahradní besídce hovořili a popíjeli do půlnoci. Ramiro trávil zbytek večera v nepřekonatelném napětí. Nedokázal ve světle měsíce odvrátit pohled od Araceliny krátké sukně, která korunovala nepatrně ochlupené ořechově opálené nohy, občas nasvícené měsíčním světlem.) Nebyl schopen vypudit z hlavy vzrušující představy a jen z posledních sil se bránil je vyslovit. Araceli z něj ani na vteřinu nespouštěla oči, naléhala na něj, bouřila jeho představivost, vábila ho.