Občina
Zapátral jsem v paměti po časech, kdy jsem byl v jejich věku. Nebylo to tak těžké. Jako kluk jsem si pořád četl, pár kamarádů jsem měl, ale ti zdaleka nevyvážili přitažlivost dobrodružných příběhů, po nichž jsem pásl v knihách.
Děvčata jsem nevnímal, jako by tenkrát, před nějakými třiceti lety, kolem mě žádná nebyla, a přitom vím, že od páté do třicáté nás bylo čtyřiatřicet žáků a kluci s holkami se o plný počet dělili půl na půl. Nevzpomínám si, co jsem si o jedenáctiletých spolužačkách myslel, tu jejich obyčejnou školní blízkost jsem asi prospal a probudil se pozdě, až ve chvíli, kdy byly dospělejší než já.
Tak na to mají ty dvě opice na občině ještě čas, pomyslel jsem si a vyplivl štiplavou tabákovou močku, co se mi nedopatřením dostala na jazyk. Ale kolik času jim vlastně zbývá? A co to tam proboha provádějí? Možná ten proces zrání chtějí kouzlem urychlit? Neohrabané údy, ňadra jako uzlíky, zadek, co jen náznakem vydouvá přímku dětského trupu. Jejich těla je nudí, ale nezbývá než čekat. A potom, jednoho dne, vyrazí na bradě rudé znamínko vzdoru a všechno bude jinak.
